Začínám v Praze na letišti, kam jsem se dostal po cestě autobusem z Brna. Hned na začátku zavřely v Praze letiště, protože byla děsná mlha. Špatně jsem se podíval na číslo letu. Moje bylo LH 3265 a cca 40min před mým letem letělo letadlo stejnou cestu Praha - Frankfurt ale číslo letu bylo LH 3262. Skrz tu mlhu se všechno posunulo a tak když vyhlásili že let do Frankfurtu byl zrušen, tak jsem myslel, že jsem docestoval. Tak jsem šel pro zavazadla, která se samozřejmě jakoby ztratila (byla připravena k naložení, ale do jiného letu než byl zrušen) tak jsem na ně cca 40min čekal a šel jsem si přebookovat letenku. Tam mi paní řekla, že můj let zrušen nebyl! Nechápu jak to udělali, ale to moje letadlo přistálo a ostatní letěla buď do Brna nebo někam jinam. Tak jsem za cca 15min proběhnul celé odbavení znovu až ke Gatu, kde už čekalo letadlo a začinalo se akorát nastupovat.  Naštěstí jsem to všechno stihnul. 

Přestup byl v pořádku a čekalo mě cca 11,5h v letadle do Singapuru. Tam jsem měl další příhodu  Byl jsem na WC a kouknul jsem se na mobil kolik je hodin a jak jsem si pak chtěl umýt ruce, tak jsem ho položil na koš. Otvírání koše je samozřejmě takové propadlo do díry a váha mobilu byla větší než síla pružiny a šup a už jsem jen slyšel jak mizí někde dolů! Uáááá jsem myslel, že jsem ho ztratil nadobro a nehodlal jsem se vzdát - naštěstí to byl koš na papíry na ruce, tak jsem šmátral, ale nedošmátral, byl moc dole. Tak jsem musel za letuškama a naštěstí to šlo otevřit z boku a mobil se
našel a ještě mi jej celý umyly  Ufff, nevim co bych si bez něj počal, měl jsem tam uložená data jako letenky apod. 

 Přistál jsem úspěšně v Singapuru a musím říct, že to je moc krásné město, všude samé stromy, palmy, mrakodrapy apod. Nechápu jak je to možné, ale mají třeba dálniční most uprostřed města a pod ním rostou stromy, palmy, květiny. Skoro bez světla. To jsem viděl ještě dříve než jsem vyšel z letiště. Jak se otevřely dveře, tak mě to málem složilo. Venku pěkně teplo cca 28°C ale takové děsné vlhko, něco jako když by jsi byla na bazénu a šla do sprchy nebo kde se suší vlasy. 

  Všude tu mají klimatizace a jsou v tomhle šílení. Já měl na pokoji snad 16°C musel jsem si to hned zvednout nebo bych byl nachlazenej. Včera jsme začali náš audit a jeli rovnou do Indonesie. Dojeli autem na trajekt a jeli takovou lodi na ostrov Batam. Podle toho jak vypadala z venku jsem si myslel co to nebude za rychlej clun, ale zase tak moc rychle nejel  Jdeš přes celnici, my měli visa on arrivel, takže jsme si vystáli frontu a oni nám je udělali. Nejlepší bylo, že tam byla cedule jak prase se zeměma bez vízové povinnosti. Dostanu se k okénku a člověk co tam seděl, na to hleděl, prohlížel, zavolal dalšího, prohlíželi dva, pak říkali cosi o Jugoslávii, pak studoval nějakej seznam na zdi (papír co pamatoval ještě SSSR) No nakonec jsem mu ukázal na zdi novou ceduli a mohl jsem dovnitř. Ostrované jsou proti Singapuru několikanásobně chudší. Škoda, že jsme neměli nějakej čas si to tam více prohlédnout, jen z auta, ale udělal jsem aspoň pár fotek.  Po cestě zpět jsem málem neodjel, protože úředník v Indonésii mi do lístku s příchozím vízem napsal jméno Radeck, ale národnost Afričan. Jsme se museli vracet a nechat si to opravovat. Na Singapurském celním na mě ženská také hleděla nějak divně, ale naštěstí tam byl kolega trošku znalý. Pak jak jsme dojeli, tak jsme si zašli do města na večeři. Jedli jsme u číňanů. Já si chtěl dát nudle a nějakou kachnu na zeleném kari. Dostal jsem něco jako polévku s kachnou, ananasem, hrozny, curry, rajčaty. Bylo to dobré, ale byly v tom i chilli papričky a na ty jsem si musel dát bacha  Kluci si dali jeden rybu, další nějaký mořský mix a poslední nudle s masem. Tak a to je všechno

Pokračuju se zapisovaním zážitků z cesty     31.10. 2008 21:30 – GMT -7

 Poslední zápis co jsem napsal, tak končil ještě v Singapuru. Poslední den jsme se stavili do pravé čínské restaurace, neuměli anglicky, takže nám musela jedna Singapuřanka tlumočit  Zajímavý zážitek  Seděli jsme u kulatého stolu s takovým točícím táckem uprostřed a nosili na něj různé druhy jídel a po kousíčkách jsme si je rozebírali. Jídlo bylo většinou dobré, ale dost z toho bylo pro mě netypicky sladkých, třeba pečená kačena v nějakém medu apod. Po jídle jsme se vydali ještě do čínské čtvrti, holandani letěli až v cca 21h tak jsme měli chvíli čas. V čínské čtvrti jde koupit spousta zbytečností a nic zajímavého, teda pokud nemám doma zařízený pokoj v čínském stylu. Takže jsem ani nic nekupoval. Kluci odjeli na letiště, Gerrit mi dal poslední singapurské dolary, ať nemusím vybírat na taxi a zůstal jsem sám.

Ráno jsem vstal brzo, sbalil se a po rychlé snídani jsem se vydal taxíkem na letiště. Hned v hotelu jsme se nechal napálit od člověka co zajištuje taxíky, kdy s tím, že mi ho rychle domluví (žádnej před hotelem nebyl) a nebudu muset nic platit. Tak mě stál taxík 30SGD místo cca 22, ale stejně by mi zbyly. Času už jsem moc neměl, tak rychle k odbavení a hurá do Japonska  Letěli jsme s Nippon Airways nebo tak nějak, měli zkratku ANA a musím říct, že když si budu moct vybrat, tak už neletím nikdy s nikým jiným  Všichni se pořád usmívají, nádherné letušky, dobré jídlo, organizace také super, prostě paráda. Většinu cesty jsem prospal, takže ani moc nevím. V Tokiu jsme byli za cca 6,5h a měl jsem asi 1.5h na přestup. 

  Další let byl s United Airlines a letěl jsem zase Jumbem, tady už organizace děsně vázla a celkově nic moc. Seděl jsem mezi americkými učiteli - byli na nějakém celosvětovém setkání učitelů a tak jsem se dozvěděl dost věcí o školství v USA a jedna paní učitelka zase spoustu věcí o ČR  Jednou jsem usnul asi na delší dobu, ale pak se mi už spát nedařilo, tak jsem se koukal na filmy...v děsné kvalitě v anglickém znění s japonskými titulky. Osobně si myslím, že to nemají šanci ti japonci nikdy přečíst, protože věta typu: "Ahoj jak se máš?" byla tak osmi znaková a ty titulky to tam sázelo jak z kulometu  Po 15,5h ve vzduchu jsme přistáli v Chicagu, překvapilo mě, že si musím vyzvednout zavazadla, podle pracovnice na pobočce v Singapuru jsem si měl tašku vyzvednout až v Bostonu. No neva, vyzvednul jsem si tašku a šel k imigračnímu oddělení, začalo se rozhodovat, jestli mě pustí do země, nebo poletím zpět.  Je zajímavé, že ani jeden imigrační úředník nevypadal moc americky (tlusťoch tak 150kg (naštěstí ti učitelé měli normální postavy, ale přes uličku seděla jedna japonka zalitá ve špeku dvou američanů a vůbec jsem ji nezáviděl)) ale spíš jako mexičani, indové apod. Vyptával se mě na kdoví co, dokonce chtěl vidět vizitku, které jsem už neměl, protože jsem je všechny rozdal, ale nakonec mi dal razítko a mohl jsem vstoupit.  

  Po krátkém bloudění po letišti jsem našel terminál, odkud mělo letadlo letět. Původně v myslím v 14:50, ale v 14:50 se nic nedělo, nikdo ke gatu nedošel, nikde žádné hlášení. Američani se začali docela divit a tak se šel někdo kouknout a objevil, že letadlo je zpožděno na 18:10 a letí z jiného terminálu. Co už, tak jsem přešel a čekal. V letadle jsem pak seděl s dvěma staršími pány, od kterých jsem se dozvěděl o Bostonu, jak jít na NHL, kam se jít podívat a tak.  Poradili mi ať si zajdu do Musem of Science a když si budu chtít prohlédnout Boston, tak at si zaplatím Duck Tour. Let měl trvat 2:20,  ale já po rozhovoru s pány usnul a vzbudil se chvíli před přistáním. Po bloudění po letišti a hledání CAR RENT OFFICE, jsem přišel na to, že tam nic takového není, tak jsem se poptal a poslali mě na bus, který vozí lidi do půjčovny.  Auto co jsem měl zamluvené, tak samozřejmě nebylo a další nejlevnější (asi o dvě třídy vyšší skupina a taky dražší) auto s GPS byla terenní Toyota, samozřejmě automat  Tak mám auto za 515USD na 4dny , stejně jak hotel, ale nemusím ho vrátit s plnou nádrží, takže si pěkně pojezdím. Nasednul jsem do auta, nastavil na GPSce cestu do hotelu a vyjel. Levou nohu jsem se donutil nemít na širokém pedálu brzdy a jezdí se mi stejně jako u nás s manuálem. Po cestě jsem pěkně bloudil  i když nutno říci, že jsem se přibližoval. Samozřejmě jsem si nepřečetl instrukce od Hertzu a tak jsem si najel do tunelu, který je zpoplatněn. Peníze jsem žádné neměl, tak jsem dostal jakousi obálku, do které mám vložit šek na 3.5USD (stejně jako poplatek, žádná pokuta  ) jen nemám ten šek, tak nevím jak to zaplatím. Hotel byl od letiště cca 10mil, cca 3mile od hotelu jsem už poznal kam a jak mám podle navigace jet. Musím říct, že můj TomTom je nejlepší, podle něho se dá jet úplně napoprvé na GPSky od Hertze jsem si musel zvykat (jak v Německu, tak tady) Na hotel jsem dojel skoro o půlnoci. Jen jsem se ubytoval a dradá do postele. Pokoj se nedá s tím co byl v Singapuru srovnávat, jediné co tam bylo stejné tak zima, jenže v Singapuru to bylo proto, že tam byla šíleně nastavena klimatizace, tady topení (OFF, a 60F je už fakt
kosa (15.55°C) ). Tento je relativně starý, ale nehodlám být na pokoji nějak dlouho   Ráno jsem si skočil do obchodu, který je přímo naproti – okouknout ceny a koupit si něco k jídlu. Trošku jsem se ztrapnil u pokladny, když jsem nevěděl jak se platí Amexkou, snažil jsem se ji nacpat do terminálu jako u nás, ale jen se sní projelo nějakou čtečkou, kterou jsem nepoznal 

  Vydal jsem se do města s tím, že budu jen jezdit a koukat a když se mi něco zalíbí, tak si zastavím a vyfotím to. Projel jsem si kolem jedné z mnoha univerzit a takové čtvrti s domky, mimochodem moc pěknými a pustil se do centra. Během stání na červenou udělal pár fotek a jak si tak jezdil po městě, tak najednou vidím ukazatel na Muzeum of Science, tak jsem si tam rovnou zajel. V muzeu jsem přišel na to, že je lepší jít nejdříve na Duck tour, které mělo stanoviště u muzea, protože dostanu 5USD slevu  a jako správný čech, přece nemůžu slevu odmítnout, ale na druou stranu já na Duck chtěl. Duck tour stojí 29USD a je to okružní jízda centrem Bostonu v obojživelném autě. Toto auto bylo
vyvinuto během II. sv. války a značilo se jako DUKW z toho vznikla přezdívka duck - kachna. Měl jsem poslední místečko a šílenou řidičku/průvodkyni, byla dobrá, ale děsně ukecaná a strašně si vymýšlela, samý vtip. Chlapi v letadle nelhali, tahle tour nás provezla centrem Bostonu, kde nám průvodkyně ukázala všechny pamětihodnosti. Škoda jen, že jsem seděl napravo, protože nalevo byla většina památek  a musel jsem fotit přes lidi, pak nás vzala na Charles river a podívali se na město z vody, moc fajn zážitek. 

 Po návratu jsem si zašel do muzea, slečna u pokladny mě ukecala i na nějaké doprovodné filmy, bylo jich cca 6 a platilo se za ně zvlášť. Vzal jsem si Wild Ocean a čekal co to bude. Muzeum bylo opravdu zajímavé, akorát bych čekal více exponátů, ale i tak bylo opravdu moc pěkné se spoustou zajímavých interaktivních expozicí. Třeba FEAR, kde bylo všechno o strachu a mohli jste si otestovat jak moc se bojíte. Jedna se jmenovala strach ze zvířat. Viděli jste akvárko na kterém bylo napsáno co tam žije (byly tam tři – had, velkej chlupatej pavouk a nějaký štír) sice jsem je neviděl, ale žít tam mohli.
Z akvárka vedla velká roura do takové černé skříně, do které se dávali přes takové návleky ruce. U toho byl časovač a podle toho jak rychle jste vytáhnuli ruku, tak Vám to ukázalo jak moc se lekáte. Já tam teda ruku nadal, ale podle toho jak lídé křičeli, tak tam něco fakt bylo  Další byl s elektrickými šoky a poslední byla vysokorychlostní kamera, která zaznamenávala tvář při leknutí z nečekaného výstřelu. Prostě paráda. 

 Po muzeu jsem si zašel do kina na Wild Ocean. Teda kino, ono to nebylo obyč kino, ale obrovská koule, tak 40m v průměru s plátnem ve tvaru kruhového vrchlíku, skoro poloviny koule a v něm nakloněné kruhové hlediště. Sedačky, spíš lehátka byla skloněna tak, že všude kolem co jde vidět bylo plátno. Za plátnem bylo 51 repro soustav pro opravdu 3D zvuk a už jen úvodní ukázka zvuku a zapnutí světel za plátnem mě dostalo. Pak začalo promítání a všude kolem bylo moře a byl jsem uprostřed hejna sardinek. Tohle jesli se dostane někdy do normální TV vysílání, tak to bude mazec. 

 Takhle jsem prožil první opravdový den v USA. Po cestě zpět jsem si užil trošku ucpanějšího města a maličkého bloudění, ale protože mi to jde dobře s autem i s GPS, nebyl to zase takový problém. Jednou jsem nezvládnul odbočit, protože hned u výjezdu z muzea byla děsná zácpa a nedostal jsem se na těch pár metrech do pruhu pro odbočení do leva (bylo jich tam 5) a podruhé těstě u hotelu je křižovatka, který vypadá jako Y ale s možností jet i přímo (3 výjezdy).

 Zítra mám v plánu bloudění po městě, shopping a NHL  v neděli výlet za město do rezervace. Teď sepisuju tento zápis, koukám na ESPN na záznam Boston – Calgary a půjdu brzo spát. 

Pokračování toho kde jsem skončil. Tj. v pátek večer. 

 Na sobotu jsem si naplánoval shopping. Už když jsem jel poprvé z letiště tak jsem jel kolem velkého seskupení obchodů, zastavil jsem se tam, ale na američany bylo ještě moc brzo, půlka z obchodů otvírala až v 10h. Trošku bych rozvedl ty obchody. Jednalo se o obrovské parkoviště s plochou tak Strahovského stadionu a kolem byly obchody velikosti brněnského Obi. Z těch co byly otevřené tak byl obchod s knihami a druhej typu OBI. Takhle tato první zastávka se moc nepovedla, o dalších obchodech jsem nevěděl. Zkusil jsem GPS a zadat v obchodech a restauracích jméno sport. 

 Naštěstí se jeden z řetezců jmenuje Sports Authority. Obchod byl velikostí 3x Sportisimo z Tesca a tak bylo z čeho vybírat.  Pro sebe jsem koupil tašku na hokej, ve které plánuju odvézt věci z HockeyMonkey. Měli tam i moc pěkné zimní bundy a protože Ráďa chtěla nějakou koupit, tak jsem vybíral pořádně, ale zatím nekoupil. Po nákupu tašky jsem obdržel slevu ve výši 25% na další nákup ve vyšší než 100USD a ani jsem si toho nevšimnul  Vrátil jsem se na hotel a plánoval kam pojedu. Naštěstí jsem se potkal s Ráďou na icq, tak jsem si ještě jednou zajel do Sports authority, kde mě překvapila cena 150USD místo 200, jak bylo na lístku. Tuto slevu jsem dostal, že jsem si předtím koupil tašku, takže se ta koupě docela oplatila, protože Ráďa si ji našla na netu za 4.000,-

 Po nákupu jsem si naplánoval návštěvu místní restaurace, v hotelu měli takovou nástěnku s lákadly Bostonu, jak jsme tam viděl ten nádherný steak, tak bylo jasné, že si tam musím zajít. Ne že bych se v Singapuru nenajedl, ale spousta těch jídel byla exotických a buď to smrdělo rybou nebo to bylo sladké , takže steak byl jasná volba  V těch letáčcích jsem si našel i výlet za velrybami, něco jako Duck tour, ale jede se na moře  do míst kde se shromaždují velryby, cena byla od 30-50USD, což je celkem zajímavé. Bohužel jsem měl smůlu, akorát skončila sezona a velryby se na zimu stěhují někam pryč, asi někam do tepla.

Zajel jsem si do té hospůdky a dal si jídlo. Vybral jsem si Bostonský baseballový steak a přesně jak říkal kdysi Zdeněk, že si ho mám nechat udělat welldone nebo z něj bude cákat krev  Dostal jsem totiž takovou hroudu masa, která byla udělána tak tak, ale bylo to moc dobré. Dokonce mě američani překvapili, protože jsem měl ten steak s bramborovou kaší, což jsem od pojídačů hranolek nečekal. Obsluhoval mě takový příjemný mladík a dali jsme se do řeči, já chtěl vědět kde se nejlépe zaparkuje u areny Bruins (kouknul jsem se samozřejmě na net) ale informace od domorodců jsou neocenitelné. Říkal mi, že se nevyplatí tam jet autem, protože za parkování dám 25USD a metrem tam jsem za 4USD a na metro jezdí z hotelu zadarmo autobus každou půlhodinu až do 23h. 

 U hotelu jsem se s pár japonci nalodil do autobusu (shuttle) a vydal se na stanici metra. Samozřejmě jsem si neuměl koupit lístek, ale naštěstí mi poradila paní co hlídala u turniketů. Platilo se 2USD za jeden vstup. Samozřejmě to nebylo nikde napsané, tak bych byl bez té paní ztracený, poradilo mi jak zadat částku jinou než přednastavenou. Měl jsem jenom 20ti dolarovky a paní mě varovala ať ji tam nedávám, nebo dostanu hrst 1dolarových mincí, bohužel jsem žádné jiné peníze neměl, tak jsem se cítil jako gambler, ostatní kolem se usmívali jak sluníčka, když slyšeli jak automatat sype drobné.  

 Nastoupil jsem do metra, teda metro, oni tomu místní říkají buď trolley, train nebo jen T, je takový mix mezi metrem a šalinou. Bostonské metro je nejstarší metro v USA a jde to vidět. Je dost děsně naprojektované, to Londýnské (starší) je mnohem lepší. Přestupy se dají zvládnout, ve stanicích jsou mapy metra, jsem jsem si nedal bacha a prošel při přestupu přes turniket ven a musel zaplatit další 2USD za nový vstup. Na cestu zpět to bude chtít nový lístek  Stanice metra končí přesně pod arénou, takže jsem už nemusel nikam chodit. Po cestě jsem potkal překupníky s lístky. Hrdě jsem je obešel a šel si koupit nejlevnější lístky. U pokladny jsem zjistil, že nejlevnější jsou vyprodané a další jsou k dispozici za cenu co mi je nabízeli překupníci. Tak jsem se zase potupně vrátil a koupil si lístek sice za 50USD (vydělal na něm aspoň 20USD ) ale zase úplně doprostřed a jak jsem později přišel na jedno z nejlepších míst.

 Bruins se o halu dělí s týmem NBA – Boston Celtics, kteří letos vyhráli ligu. Je docela pěkná, ale s moderní O2 arenou se už také nemůže srovnávat, teda až na kostu s obrazovkami, které jsou tady v HD rozlišení  Prohlídnul si stánky se suvenýry a jídlem a přišel na to, že nic z toho nechci. Tak jsem se vydal na své místo. Bylo přesně uprostřed nad střídačkami v nejvyšším patře. Měl jsem nádherný výhled na celé hřiště a za mnou už nikdo neseděl. Byla tam docela zima, ale snad se zahřeju fanděním. Do začátku zbývalo něco kolem 25min, takže jsem byl akorát na čas. V NHL je fajn, že se
jede podle přesného rozpisu. Rozbruslení, rolba, doprodovný program, všechno je odpočítáváno na kostce. Hala se začínala pomaloučku plnit, v řadě podemnou seděla nějaká ruské rodinky. Napravo starší pár a nalevo nikdo.  Během chvíle nastoupili hráči na rozbruslení a zase jsem si mohl prohlédnout profesionální rozbruslení, které se nedá s naším srovnávat. Naším myslím rozbruslení týmů za, které hraju amatérskou ligu.   Při nástupu hostů se samozřejmě bučelo (múúúú a ne bůůů jak by čekal našinec ) a na domácí tleskalo a juchalo. T -10min, hráči zmizeli do šaten a vystřídaly je rolby. Už jen nasadit zápasové branky, hymna a jedem.  Nastoupily první zahajovací lajny obou týmů, ostatní zůstali na střídačce. Hymnu zazpívala nějaká mladá holka, ale musím říct, že se mi to líbilo víc než když ji zpívala v Praze operní pěvečka – myslím, že to byla Urbanová. Jen co skončili hymna, tak se přiřitili nějaké holky. Jedna malá tlustá a druhá celkem šikovná a obsadily místa nalevo. No co už. Zápas začal a musím říct, že se bylo na co koukat. Boston dal hned na začátku gol a nakonec vyhrál 5:1. Během zápasu se to několikrát semlelo a bylo se celkově na co koukat. Jen jsem zapomněl, že fanoušci dostávali takové papírové golmanské masky, složil jsem si ji a měl jsem ji celý zápas na hlavě, ale zvednutou, tak jak si ji gólmani dávají, když chtějí pít  Druhej postřeh -  holky nešly evidentně na hokej. Za celý zápas vypily 4 piva a snedly koláčky a mísu popcornu, pořád řešily nějaké kluky a na hokej se vůbec nedívaly, nevím proč tam šly a nešly raději do hospody.

 Při cestě zpět jsem si prošel část centra nočního Bostonu a šel nějak naslepo. Samozřejmě jsem se pak musel ptát, kde je stanice metra. Stanice metra jsou v Bostonu docela blbě značeny, aspoň já měl problémy je bez problému najít. Poslední bus do hotelu jsem stihnul taktak. Naštěstí jsem si napsal číslo když by mi ujel, ale nebylo potřeba. 

V neděli ráno na mě nějak dolehnul jet-lag, protože jsem se vzbudil v cca 6 a už se mi nechtělo spát, navíc mi nebylo nějak dobře. Bolela mě hlava. V neděli jsem se chtěl vydat někam za město do nějaké rezervace okouknout místní přírodu. No zůstal jsem raději zalezlej v posteli a pořádně si odpočinul. Na kanálu USA dávali Jamese Bonda, pak dalšího, dalšího a zase dalšího  Všechny poslední díly ve kterých hrál Brosman. To už bylo odpoledne a mně se udělalo lépe. Rozhodnul jsem se, že se vydám znovu do města a pojedu zase metrem. Cílem bylo nejznámější nákupní centrum v Bostonu – Copley palace. Nevím s čím to srovnat u nás, protože jsem nic takového nikdy neviděl (možná v Praze něco podobného je, ale nevím) výsledek je obrovská budova s patry podobně jako Vaňkovka, ale x-násobně větší s několikanásobným počtem obchodů. Hlavně móda, šperky, kosmetika. Pokud bych chtěl kvádro, tak se najde i něco pro chlapa, ale jinak hlavně ženské oblečení. Vydal jsem se raději ven, protojít si ulici New Bury, což je takové Bostonská  obdoby České, jen je dlouhá tak 2míle a je na ní spousta obchodů a restaurací všeho možného. Také jsem si nic nevybral, chjo. Tak si ještě prošel kus nočního Bostonu a hurá metrem zpět na hotel a protože jsem měl moc velký hlad, tak jsem si zašel ještě jednou do toho steak baru, kde si dal ještě lepší steak. 

 Dneska se mi už moc do přírody nechtělo, tak jsem se rozhodnul jen tak jezdit po městě a sem tam zastavit a něco vyfotit – benzín jsem měl už zaplacenej a nemusel jsem tankovat, tak jsem ho chtěl aspoň vyjet. Jak jsem tak jezdil, tak jsem dojel do nějakého městečka a na začátku toho městečka bylo náměstí jak v Budějicích a kolem něj samé obchody. V jednom z nich jsem našel přesně to co jsem hledal. Trička co se mi líbila. Sleva o 70-80% takže vycházely tak za 6-7.50USD. Dojel jsem si na pobřeží Atlantiku, škoda že v místech kde by byly nádherné fotky se nesmělo a nedalo zastavit. Byla tam úzká silnička a něco tak opravovali a u každé cedule stál policajt!! Tak jsem to neriskoval. Dnes jsem se rozhodl, že si zajdu na typické americké jídlo do McDonaldu. Popravdě mě docela zklamalo, ani se nedivím, že do Mc nechodím ani u nás.

 Už bylo relativně dost hodin, tak jsem se vydal na letiště. Chtěl jsem ušetřit za mýtné, tak že si projedu celej Boston a vrátím se přes neplacený most. Samozřejmě jsem blbě uhnul a už jsem byl u turniketu. Naštěstí proti večeru jsem přišel na to jak se používá krabička na placení mýtného elektronickou cestou a stálo mě to jen 1.5 USD proti 3.5USD.  Vrátil jsem auto a měl cca hodinu a něco. Takže jsem ji využil na dopsání zážitků z cesty. 

Ještě krátké dokončení dne, které píšu později. Umřel mi notebook a neměl jsem připojení. Marcel přiletěl skoro o 30min dříve, ale odbavení a průchod přes imigrační trval skoro 45min. Horší bylo, že měl dojet ještě Gerrit a ten nemá rád letiště v Amsterodamu, tak letěl jiným letadlem z Bruselu. Grrrr, ale pro nás to znamenalo, že máme 6h času. Marcel chtěl koupit Playstation, ale stejně to jsme zvládli za necelou hoďku a pak jsme si zašli na večeři, ale stejně, byli jsme pěkně unaveni a skoro 3h před sebou. Řeknu docela nuda.